Při vytváření ultralehkých satelitních antén se v podstatě nacházíte v „boxerském zápase“ s gravitací a teplem. Problém spočívá v těch tenkostěnných kompozitních konstrukcích – pokud je vložíte do běžné trouby, teplo se do materiálu dostává příliš pomalu. Než resin skutečně ztuhne, část již začala klesat nebo se kroutit pod vlastní vahou. Je to frustrující. Proto používáme lampy s krátkovlnným infračerveným zářením. Místo ohřevu vzduchu kolem součástky působíme přímo na povrch materiálu. Nastavíme vlnovou délku tak, aby působila na „ideální bod“ resinu, což vyvolá rychlou reakci. Tím se geometrie součástky téměř okamžitě ustálí. Nejlepší na tom je, že nemusíte utrácet hromady peněz za velké, těžké nástroje, abyste zabránili změnám tvaru součástky. Ale nemůžete na ni prostě působit jen teplem – v takovém případě vzniknou „horká místa“. Pokud jedna část reflektoru ztuhne rychleji než ostatní, vzniknou vnitřní napětí. Součástka se tedy kroutí. Abychom tomu zabránili, používáme kontrolu výkonu v jednotlivých oblastech. Lampy připojujeme do samostatných obvodů, abychom mohli snížit výkon v tenčích částech, zatímco v silnějších částech udržíme vysokou teplotu. Jde o rovnováhu. Je tu však jeden problém – provozování vysoce husté sady IR lamp, zejména u tak velkého reflektoru o délce 5 metrů, vyžaduje obrovské množství energie. Pokud váš elektrický rozvaděč nezvládne tyto maximální proudy, dojde ke poklesu napětí, což je problém. Musíte také průběžně sledovat teplotu povrchu pomocí pyrometerů. Pokud překročíte požadovanou teplotu i o 5 stupňů, máte co do činění se spálenými kompozity nebo drobnými trhlinami. Udržujte kontrolní cykly PID v úzkých mezích. Jinak vytvoříte jen drahý odpad.
